Plné znění na slampoetry.cz. Včetně ukázek další tvorby a videí z finále.
Jak jsi se dostal ke slampoetry? Prý Tě k účasti přemluvil Bohdan Bláhovec, je to tak?
Je to tak. To bylo docela srandovní. Můj kamarád Martin, který měl aplikovat svůj koncept festivalu FAMU Fest 2007, mě oslovil kvůli režii a autorskému provedení ceremoniálu. Bohdan mi měl pomáhat ohledně technických záležitostí a kamery, protože do toho víc vidí. Při jedné schůzce před Archou mi Bohdan povídá, že právě přijel ze slampoetry. Já se ho zeptal, o co je a on mi to začal vysvětlovat. Jaký ten žánr je, říkal ty svoje slova, že musíš být kurva a děvka a prodat se tam. Prý ať to taky zkusím. Já sem si řekl, že by mě to asi bavilo. Párkrát jsem slyšel o stand-up comedy, říkal jsem si, že bych to zkusil, ale nikdy jsem se k tomu reálně nedostal, hlavně kvůli nedostatku času. Tak mi Bohdan řekl, že asi za tři týdny je pražský kolo. Přihlásil jsem se, jenže už jsem byl nějaký třináctý uchazeč. Řekli mi, že už je jich tam hodně a že teda příště. Maximálně kdyby někdo vypadl. Což se stalo a Tomáš (Kůs, pořadatel pražského kola) mi volal asi dva dny předtím, že jestli chci, tak ať přijdu a vystoupím.
Takže Ty jsi před tím o slamu vůbec nic nevěděl?
Ne, nevěděl. Vůbec. Bohdan mi ještě říkal, ať si prohlídnu někoho na YouTube, ale měl jsem složitý období ve škole, zkoušení, tak jsem se na to ani nepodíval. Zvlášť když jsem si říkal, že jsem nějaký třináctý a stejně tam nepůjdu. Takže jsem fakt nevěděl a říkal jsem si: „No, někdy je ten čistej list dobrej.“ Poprvé jsem slampoetry viděl až když Bohdan vystupoval na úvod pražského kola.
A připravoval jsi se tedy nějak, nebo to vše byly improvizace?
Když už jsem věděl, že na regionální kolo jdu, tak jsem nervózně chodil po pokoji několik, řekněme hodin. Jenže moje pozornost lítala od soustředění se na to, že tam jdu, k tomu, že tam musím taky něco předvést. Protože to jsou dvě různý kvality toho vystoupení. Já nevěděl, jak to má vypadat. Bohdan mi říkal, že to je různý. Od toho, že třeba na Západě už jsou to připravený, až režijně vystavěný kusy, které mají ti lidi nacvičené. Na druhou stranu jsou lidi, kteří prostě jenom improvizují, což u nás zatím nejvíc platí. Říkal jsem si, že bych si to měl alespoň vyzkoušet. Měl jsem takové fáze, kdy jsem si to nejdřív zkoušel v duchu, protože tak mi rytmus a verše docela snadno přicházejí. Ale potom je kámen úrazu, když je najednou chceš verbalizovat. Dráha z mozku do pusy je strašně dlouhá a proběhne během ní ještě tak jedna, dvě cenzury toho, co se ti děje v hlavě. Potom jsi teprve schopný to říct, zformulovat to do konečného tvaru. A otevřít tady ten kanál z mozku do pusy je jeden z klíčových momentů. Napsal jsem si pár bodů, jako kdyby osnovu, o čem bych mohl mluvit. Teď si uvědomuji, že mi z toho pak vlastně ani moc věcí k ničemu nebylo. (vytahuje blok z batohu) Je tady třeba: „Jak se k tomu postavit?“ Což je o představě vztahu ke slamu. Jsou to vlastně náměty k těm básním. „Jsem třináctka a ještě náhradník“ Tím se dá začít. O tom, jak jsem se tam dostal. Na pražském kole jsem použil: „Nejsem pankáč ani nazi, jsem jenom v extrémní situaci.“ Ta mi nějak utkvěla, tak jsem ji použil. Prostě spousta takovýchto bodů, který samy o sobě nikam nevedou, ale inspirují.
Před finálovým kolem jsi používal ty stejné body a záznamy, nebo jsi měl něco jiného?
Ne, ne. Já přijel do Brna, kde jsem strávil hezký den se svojí kamarádkou a nakupoval jsem. Řekl jsem si, že nemůžu v Brně vytahovat věci, který mě napadly v Praze. Všechno se to odvíjelo od toho, jak mi bylo v tom Brně ten den. Co se dělo před tím, když mě pozvali do televize, jak mi z toho bylo. A že to bude na Flédě, kterou jsem si prohlídl těsně před tím. Takže pakliže tam bylo něco připraveného v rámci vystoupení, hlavně v prvním kole, tak to byly věci, které mě napadly ten den v Brně. Ve sprše mě napadl námět o Flédě. (Každá báseň vzrůsti má, z místa, kde se nalézá. Potřebuju slovo. Toto je Fléda. Fléda…kurva, to se nedá.)
Ty jsi se hned na začátku svého vystoupení v prvním kole distancoval od Prahy, když jsi vystupoval v Brně…
To nebylo, že bych už s tím do Brna jel. Ale tolik lidí okolo slampoetry mi řeklo, že to v Brně nikdy žádný Pražák nevyhrál. Že být v Brně jako vítěz pražského kola je velkým handicapem, kvůli té dualitě u nás, zvlášť mezi největšími městy. Tak jsem si řekl: „Jo, tak teď teda budu chvilku kurva a zneužiju toho.“ Což je pravda, že já nejsem z Prahy. Takže jsem si to mohl dovolit.
Hodláš se i nadále věnovat slampoetry? Například účastnit se různých propagací, jako bylo v rámci Colours of Ostrava 2007?
Proč ne. Rád. Ale jsem časově docela vytížený. Byl bych rád, kdyby mi někdo takovou nabídku dal, abych se k tomu mohl nějak postavit.
Vrátíme se k finálovému klání. Jak Ti bylo v druhém kole při výstupu s Janou? Naplnil tvé očekávání?
V duchu mi probíhalo, že to je úplně v prdeli, že jsem tu situaci nezvládl. Byla to naprostá skepse, pocit, že jsem si to posral.
Nezazlíváš jí to?
Mě mohlo napadnout vybrat si rychle jinou. Mohl jsem ji přečíst dřív, že ona asi přesně nechápe, co po ní chci. Nebo jsem to mohl víc rozmáznout. Měl jsem prostě neflexibilní chvilku zrovna. Upnul jsem se k tomu, že ona mi musí nabídnout nějaké slovo, ale to její naprosté zobecnění mě zaskočilo. A to tolik, že jsem na ni začal tlačit, aby řekla nějaké jiné. Trvalo mi dlouho, než jsem to sám změnil. Možná ale pak lidi ohodnotili, že jsem se tam neskácel, protože to byla krize. Když si vybíráš ze svého mozku, jak ti tam něco běží a to můžeš cenzurovat, tak to je dobrý, ale když najednou někdo slovem slovo zastaví ten proud a ty si nemáš z čeho vybrat a napadají tě maximálně, řekněme pohybový asociace na to, co se děje, tak ve slamu s tím nikam nedojdeš.
Sledoval jsi soupeře a jejich vystoupení, abys na ně mohl reagovat?
Já jsem se v tom moc nenašel. Poslouchal jsem ty výstupy, ale vždycky jsem je hodnotil spíš z pohledu diváka a ne z pohledu konkurenta. A měl jsem z toho jako divák i radost, když se to někomu povedlo. Třeba Formymu. (Václav Formánek) On je vlastně moje dítě z tábora. To je taky vtipný. Já mu před mnoha lety dělal vedoucího na táboře. Takže je to taková rodinná záležitost, že jsem byl já, Bohdan a Formy na prvních třech místech. On předvedl úplně luxusní výstup. Z toho jsem měl hroznou radost. I ze záznamu to mělo sílu, která málokdy je.
Jak jsi oslavil vítězství?
My jsme se strašně opili na Flédě přímo. Tam jsme tančili, ta párty byla bezvadná. Pozval jsem spolusoutěžící na panáky, přijel můj kamarád z Brna. Končili jsme a k ránu přišel hlad, tak jsem toho kamaráda sebral se jeli jsme do steakhousu, jako do jednoho ze dvou otevřených podniků ve čtyři ráno v Brně. Tam nás odvezl taxík, což bylo vtipný, protože ten podnik byl asi 250 metrů od Flédy. Tam jsme si pak dali každý obrovský steak s hranolkama a hrozně jsme se přejedli a v 5 ráno jsem se nějak napůl autobusem napůl pěšky dostal do hotelu.
Pojďme od slamu k tomu, co děláš. Jak jsi se dostal k herectví, když jsi původně studoval medicínu?
Já jsem si nikdy nebyl schopný představit, že bych se něčím takovým živil. Ve své mladické naivitě jsem si představoval, že až budu dospělý, tak budu mít seriózní práci a měl jsem jasně dané kategorie, co to seriózní práce je a co ne. Věděl jsem, že chci pomáhat lidem a že tím je to jednoznačně daný. Byl jsem zaslepený, že jsem neviděl důležitost ostatních věcí, který byly mimo moji konkrétní představu. To se naštěstí začalo postupem času měnit, až se to úplně proměnilo do dnešní podoby. Na medicíně mě spousta věcí bavila, ale postupně mi docházelo, že to není život, který bych já uměl žít. Zjistil jsem, že těžiště toho, co pro ty lidi, třeba na praxi v nemocnici, dělám je, že si s nimi povídám. Motivace učit se kvanta informací začala mizet. Nakonec se to ve čtvrťáku úplně zadrhlo. Já jsem opakoval ročník, a pak jsem se nechal vyhodit, protože už to nešlo. Měl jsem strašné deprese a žil jsem cizí život, který mi nepatřil. Jako z čistého nebe spadla možnost jít na DAMU. Na medicíně jsme dělali amatérské divadlo. Tam byla propast mezi mnou a spoluherci takového rázu, že se mě spousta lidí ptala, proč tu DAMU nezkusím. Tak jsem šel poté, co mě vylili z medicíny, na přijímačky. Ty byly strašně příjemné, takové přirozené. Říkal jsem si: „Ježíšmarjá, proč já tady už dávno nejsem.“ Zjistil jsem, že mám asi fakt talent, vzhledem k tomu, že mi to připadlo bezproblémové. Takže ten samotný switch (přepínač) byl docela jednoduchý. Samozřejmě je kolem toho určitý chaos, co se děje v člověku, jak to bere rodina a podobně. Je to složitý. Ale pocitově to bylo jednoznačné a bez pochybností a lítosti.
Ty hraješ ve třech hrách Divadelního studia AMU – Hra, Titus Andronicus a Čardym. Přibliž čtenářům trochu své role.
Ve Hře, která je nejmladší, přijdu jako René z Ostravy a vzhledem ke koncepci hry se záhy proměním v bordelmamá Koutskou. Ta hra je jakoby virtuální, počítačová hra, které se ale účastníš svým opravdovým tělem. Každá postava si vylosuje nějakou roli v té virtuální hře a na mě nějak nedopatřením padne tahle ženská role. V Titus Andronicus, kterou mimochodem doporučuji všem návštěvníkům Prahy jako jednu z nejlepších věcí, která v DISKu vznikla za poslední dobu., tak tam mám menší trojroli Titových živých synů. Dva z těch synů zahynou během hry. Jeden nějakou léčkou, druhý rukou otcovou a třetí se stane císařem. V Čardymu mám hlavní roli Aljoši, který se ocitá v nedefinovatelném místě, zřejmě vlastní mysli nebo nějaké představivosti, které má jméno ostrov Čardym, což je neslovo, které znamená přibližně něco jako mlha kouzel. Řeší životní moment, ve kterém by se měl rozhodnout, zda se donekonečna plácat ve svých sračkách a frustracích, nebo pochopit, že takto se nedá žít a někam se posunout. Pomáhají mu jeho přátelé, kteří se objevují jako jeho představy. Je to hodně symbolická hra, která je mířená do podvědomí diváků. Což je přesně ten typ hry, který někteří diváci vůbec nepochopí a není jasný, jestli tam jde o to, tu hru pochopit. Nebo jen ji vidět. Spousta lidí říká, že je pro ně důležité, že to vůbec viděli.
Která z těch rolí je Ti nejbližší?
Ta žena.
Už jsi dosáhl nějaké své vysněné mety v herecké kariéře? Co už máš odehráno?
Já jsem myslím přesně v tom zlomu. Normální je, udělat se svým ročníkem čtyři závěrečné inscenace v DISKu a já se z té čtvrté odhlásil s tím, že chci dělat jedno představení samostatně, a to herecky sólové. Tohle je věc, kterou bych chtěl dělat. Jak jsem říkal, že je mi nejbližší role té ženy, tak jeden z prostředků toho zlomu je, že hledám lidsky i herecky určitou ženskou stránku v sobě, se kterou bych se chtěl spojit a brát z ní energii. Pro život, pro herectví, které se čím dál tím víc mým životem stává. V tomhle jsem se utvrdil na tom ceremoniálu FAMU Festu, který jsem celý odmoderoval jako ženská. Byl jsem převlečený, nalíčený, s parukou. A při tom ceremoniálu nám spousta připravených technických věci přestala fungovat. Měli jsme předtočená videa se mnou. Já se dozvěděl asi pět minut před zahájením, že režie neví, který kousky poběží a který ne. Bylo strašně zajímavý, co se dělo v mé hlavě. Věděl jsem, že všechny ty informace vím jenom já, z plátna nemůžu s ničím počítat a mám za to celé zodpovědnost. Že v sále čeká třeba tisíc lidí, který jsou na to zvědaví. Mně v tu chvíli strašně pomohlo, že jsem byl ta ženská a že jsem tam nebyl úplně za sebe. Z celého toho čišela taková ženská energie. Známí mi říkali, že to vypadalo, jako kdyby to odmoderovala nějaká moudrá čtyřicetiletá paní. Nikdo si nebyl jistý, jestli je to celé takhle připravené, nebo jestli je to improvizace, protože se opravdu všechno kolem sere. Byl to strašně zajímavý zážitek a podle mě, kdybych tam byl jako chlap, tak to takhle dobře nezvládnu. Kdežto jako ta ženská jsem si mohl dovolit takový věci, že jsem ani chvilku nezapochyboval. Zlom tkví v tom, že to moje vlastní představení by mělo ukázat jak se může ženská s mužskou energií střetnout. Ať už v jedné postavě nebo v páru. Což ještě nemám vyjasněný. Jinak jevištní zkušenost mám bohatou z těch svých pohádek. Před dětmi toho člověk moc neschová, protože jsou naprosto upřímný publikum, které, když se mu něco nelíbí, tak do toho mluví, nebo odejde. Což je hrozně dobrý zrcadlo toho, co opravdu předvádíš. Tím pádem já se na jevišti cítím hodně pevně. Protože jsem byl před dětmi nucen tolikrát improvizovat a zařídit se podle toho, jak se publikum chová.
Jak jsi se k těm pohádkám dostal? Ta nejnovější se jmenuje Vlk a hlad, o čem je?
Vedli nás k tomu ve škole. Pohádky jsme měli jako domácí úkoly. Hraji je hlavně pro děti, ale ono to vzniklo spíš jako původní příběh z pohádek o kůzlátkách a o Červené Karkulce. Ve Finsku jsem přemýšlel tak trošku na jiné úrovni, protože ve Finsku je člověk víc sám a hrozně si to užívá tu samotu, k čemuž Finsko fakt ponouká. Je to taková tichá a uspořádaná země. Když jsem začal přemýšlet o té pohádce, tak jsem si řekl, že to musí být hratelný pro děti, protože jsme se tam tím chtěl živit, ale lezl z toho ten původní příběh. Jednak jsem četl psychologické výklady a zadruhé jsem nad tím docela přemýšlel, co tam co znamená. Co symbolizuje vlk, co babička. Původně je to pravděpodobně příběh o ztrátě panenství. Takže z té verze pro dospělé hodně leze, že tam je to znásilnění. Pak je samozřejmě soft verze pro děti, která se liší pár pohyby a náladou představení.
Jak jsi vymyslel své punkové loutkové divadlo, kde jsou loutky vyrobeny z nalezených a obdržených obyčejných předmětů?
To se ve Finsku vymyslí hrozně snadno, protože dostaneš od Erasmu 300 Euro na měsíc. Z toho zaplatíš nájem a už ti nezbude nic než improvizace, pokud nemáš peníze předem. Ještě mě k tomu ponoukalo, že já se tam účastnil kurzu, který byl zaměřený na site specific projekty. Výstupem každého studenta měl být site specific projekt na téma Já a město. A najít věci ve městě, dostat je od lidí, kteří tam žijí, je hodně site specific aktivita. Je vztažená k tomu konkrétnímu místu, jeho realitě pod konkrétním úhlem. Lidi se hrozně diví, že jde takové představení takhle poskládat. Pamatuju si, jak jsem jednotlivý ty věci nacházel. Třeba na pět kousků rozbitý sluchátko, který v pohádce hraje babičku. Vzniklo to hrozně přirozeně. Není to koncept vymyšlený.
Původní představení bylo ve finštině. Ty umíš finsky?
Naučil jsem se základní úroveň, na které jsem schopný komunikovat. Za půl roku se přece jenom do jiný jazykový skupiny těžko proniká. Vzhledem ke svým aktivitám jsem se seznámil s jednou holkou, která se starala o finské děti. Spolu jsme pro ně dělali program. Po tom, co jsem si ten pobyt prodloužil, jsem mohl bydlet u jejích rodičů v baráku. Oni neuměli moc dobře anglicky, takže jsem s nimi musel mluvit finsky. V době, kdy vznikalo představení, jsem finsky neuměl a nechal jsem si ho přeložit prostřednictvím angličtiny.
Jak se ti ve Finsku líbilo?
Já si tam připadám jako doma. Je to druhý domov, kam si dovedu představit, že bych odjel na nějakou dobu žít. Je tam strašně hezky, co se týče přírody. Láká mě každodenní přítomnost moře. Je vidět po cestě do školy i z okna školy. Finové mi přišli jenom jako líp vychovaní Češi. Je tam zvláštní podobnost, o které mluví jak Češi, co žili ve Finsku, tak Finové, kteří přijedou sem. Vztah k přírodě, ježdění na hory, chaty. Ve Finsku je mi dobře.
Pomohla ti nějak účast na slampoetry ve tvém herectví? Nebo byl ten přínos spíše opačný?
Spíš to druhé. Bez té jevištní zkušenosti bych si při slamu asi tolik věcí nedovolil. I když ta slampoetry je hrozně specifická. Hlavně svojí délkou a intenzitou dění. To že se nemusíš složitě vypořádávat s tím, že jsi na jevišti a že jsou tam lidi, kteří tě sledují, to hrozně ulehčuje. Člověk zná své možnosti a ví jak působí na lidi, když je na jevišti, takže s tím může pracovat. Opačně leda díky tomu vítězství, že mi to pomůže zvednout sebevědomí. Vědomí toho, že můžu tyhle věci zvládnout. To je jako ten FAMU Fest. Když člověk zvládne takovou velkou věc, tak se mu pak snáze dělají menší věci.
rozhovor připravil pro www.slampoetry.cz Jenda Perla
Plné znění na slampoetry.cz. Včetně ukázek další tvorby a videí z finále.